Říkala jsem si, že bych zas dneska mohla napsat kousek Věštby, a zjistila jsem, že jsem se zasekla na mrtvým bodě. Nevím, jak navázat. No, a tak jsem se nakonec pustila do Barviček. Možná je to takové trošku zmatkovité, ale celkově to myslím vyzní docela obstojně.
(Prostě se mi nechce čekat, až Annie napíše novou kapitolu PPP)
Věnováno každému, kdo mě v psaní nepovažuje za ztracenej případ - jestli tu ještě někdo takový může být.
možná je to hloupost, ale já strašně ulítávám na kaligrafii a různých typech písma a dneska jsem si udělala radost. prostě jsem šmejdila po internetu a stahovala jsem si různé fonty, nakonec jich je asi dvacet a nejspíš je nikdy nepoužiju, protože jsou hrozně složitý a k ikonkám se moc nehodí, ale mám z toho dobrou náladu. teď to asi moc vidět není, ale já strašně nemám ráda takové ty jednoduché, ničím nezajímavé typy písma, možná ještě tak nějaké s patkami, ale jinak je prostě strašně nemám ráda. naopak děsně miluju všechny možné skripty a ruční písma a podobně.
no, u mě je kaligrafie dost problémová záležitost. na jednu stranu se mi hrozně líbí a obdivuju každého, kdo umí krásně psát, na druhou stranu - a to je ta hrozná katastrofa - já k nim nikdy patřit nebudu. protože a poněvadž jsem levák. musela bych se buď přeučit na pravou (což jsem poněkud bezúspěšně zkoušela), nebo se naučit tu levou nějak zkroutit. to, že jsem kvůli svý zatracený pitomý ruce nemohla hrát na housle, to jsem ještě nějak překousla, ale...
pardon, nebudu vás rušit od četby. pokud se vám s tím chce ztrácet čas.
Rázem se mu z hlavy vypařily všechny myšlenky na Grangerovou.
"Co to má znamenat?" málem vykřikl.
Paul zasyčel: "Nekřič, uslyší tě, a účinky lektvaru za chvíli pominou. To by bylo v háji."
Obezřetně se rozhlédl a pak, o poznání klidněji pokračoval: "Na téhle misi jsem jen kvůli tomu, že Austrálie je ideální místo. Málokdo tu tuší, kdo byl Lord Voldemort, vznešený Pán Zla. Nikdo mi nebude bránit a snadno získám přívržence, neboť chci pokračovat v díle našeho mocného Pána. Mudlové musí být podrobeni námi, lepší rasou. Ale ty všechny zásady znáš, připojíš se ke mě?"
Draco zbledl ještě víc než kdy jindy.
Hlavou mu vířilo všechno, co se za ten strašný rok událo. Všechno mučení, které byl nucen snášet a které musel provádět, tváře zabitých, zničených, zlomených lidí a tu strašnou hrůzu, kterou zažil.
Mírně roztřeseným hlasem, ale rozhodným hlasem pronesl: "Ano, ty zásady, zvrácené a děsivé zásady, znám až moc dobře. A právě proto mé rozhodnutí zní ne. Už nebudu zabíjet a mučit nevinné lidi."
Paul vztekle semknul rty a stáhl oči do vzteklých škvírek. Hned na začátku mu jeho plány přestaly vycházet. Důrazně zašeptal: "Pak tě tedy zabiji."
Na nic nečekal, vytáhl hůlku a zaútočil. Zřejmě byl tak naštvaný, že se hodlal bít na chodbě mudlovského hotýlku. A nebo to byla součást jeho plánu. Pokud něco zničí - nebo někoho zabijí, budou věřit spíš jemu než Dracovi.
Napadený sotva stihl uhnout a natáhnout se pro svou zbraň. Z hůlek vyšlehly plameny kleteb a střetly se uprostřed.Chodba se rozzářila bílým světlem tak silným, jako když se zapálí hořčík, a zaklínadla explodovaly.
Oba soupeřové po sobě metali kletby, ale jeden druhého stále nedokázal zasáhnout. Draco cítil, jak pomalu slábne, to vypětí ho strašně unavovalo, ale utéct nemohl.
Vtom uslyšel kroky a volání paní Thornerové: "Co se děje?"
Nesměla se sem dostat. Za žádnou cenu, proletělo mu hlavou. Zabil by ji, a už by byl průšvih na světě.
Trvalo mu jen vteřinku, než se rozhodl. Otočil se zády k Paulovi, mávl hůlkou směrem ke schodům, vykřikl: "Petrificus totalus!", uskočil před dalším zeleným paprskem a pro jistotu přidal ještě: "Protego!" pro případ, že by se, že by se se netrefil, ačkoli měj dojem, že zaslechl slabé utnuté heknutí a žuchnutí, jako když někdo spadne na schody a nemůže se ani hnout.
Obrátil se zpět, aby vypálil: "Sectumsempra!", jenže už nestihl uhnout před dalším paprskem.
Matně si uvědomil, že nemá zelenou barvu, takže by měl být naživu, ale zasáhlo ho do ramene pravé ruky a nebyl schopen s ní ani hnout.
S bolestným výkřikem spadl na zem. Z rány se mu valily proudy krve. Všechno bylo ztraceno. Za okamžik ho Paul dorazí.
Ne, ještě přece není mrtvý. Ještě může vyhrát. Matně si uvědomil, že leží téměř u Hermioniných dveří.
Neobratně uchopil hůlku do levé ruky, právě včas zastavil Paula štítovým kouzlem tak akorát silným, aby se stačil zvednout, a plnou silou, zdravým ramenem vrazil do dveří.
Hermiona se posadila na posteli a promnula si čelo. Měla pocit, jako kdyby měla horečku.
Co se vlastně přesně stalo?
Seděla u jídla, naprosto zaujatá knihou, a pak si k ní přisedl Paul. Měla matný dojem, jako kdybyudělal rukou malý pohyb nad jejím talířem s polévkou.
Říkala si ale, že se jí to určitě zdálo, i když...
potom...
určitě na ni použil nějaké kouzlo.
Teď si tím už byla jistá. Musel ji začarovat, protože si pořádně nevybavovala, co se pak vlastně dělo.
Ne...
paměť se začíná projasňovat.
Ovšem, políbil ji, objal ji, stáli ve dveřích jejího pokoje a pak...
to už si zas vybavovala dobře.
Všechny pocity se v ní vzbouřily, vzpomněla si na Rona a zabouchla mu dveře před nosem.
Ach, Rone...
Pak se, jak dlouhá, tak široká svalila na postel a usnula.
Vyspávala z divného lektvaru a - ted´ měla takový dojem - i z kletby Imperius. Určitě na ni musel použít i tuhle kletbu. Nebo jen matoucí kouzlo?
Každopádně vzpomínka na její lásku byla dostatečně silná a krásná, aby ji probrala z toho divného očarování, ať už bylo způsobené čimkoliv.
Smysly se jí začínaly projasňovat.
Pomalu si uvědomovala tlumené rány z chodby, jedovatě zelené světlo prosvítající pod dveřmi...
tichounké volání: "Co se děje?" a dlouhý výkřik.
Ztuhla, popadla hůlku a poslouchala.
Vtom dveře jejího pokoje vylétly, z hlasitým zaduněním spadly na zem a dovnitř se vpotácel zakrvácený Draco Malfoy.
"Je... je to šílenec... Smrtijed..." vyrazil ze sebe.
Hermiona se na něj nechápavě podívala.
"Paul... druhý Voldemort..." vydechl ještě Draco a zhroutil se na zem.
V tu ránu pochopila.
Zvedla hůlku, vyběhla ven a zaútočila na vysokého pohledného mladíka, který se jí dopoledne ještě dvořil.
Tenhle mi nalil do polévky ne lektvar, blesklo jí hlavou. To mu nedaruju!
Veškerý svůj vztek vrhla do útoku.
Vyveden z rovnováhy a překvapen intenzitou a rychlostí, se kterou metala kletby, vyhrkl: "A sakra. Grangerová. To mi tak ještě scházelo."
Zatlačovala ho pořád dál a dál. Bylo jasné, kdo vyhraje.
Už bojovali na samém konci.
Hermiona vykřikla: "Vzdej se!"
Neodpověděl.
Místo toho se otočil a vyskočil z okna.
V dálce mizel černý stín.
Hermiona se otočila a rychle běžela do svého pokoje. Snad ještě není pozdě. Třeba ho ještě může zachránit.
Narychlo vyhrabala svou kabelku s léky a sklonila se k nehybnému tělu.
"Draco, prosím tě, prober se," vydechla tiše.
Víš, já jednu kapitolu píšu třeba čtyři hodiny. Ještě jsem se do toho nedostala a pochybuju, že se někdy dostanu.
. A nejsi blbá! Proč bys měla? Rozhodně ne. 
Moc krásně se četla. Ten hajzl Paul!!! Háááá oni ho zastaví! 
Juliet Rocks | 
;) A taky promiň, že jsem nehodila řeč, mamka nějak pospíchala... :(
páni.. nádhera :) existuje jen jediný člověk na celém světě, který si myslí, že ve psaní jseš ztracenej případ.. a to jsi TY sama! bylo to krásný, nemůžu se dočkat další kapitoly. :) a už si přestaň říkat, jak jsi strašná a začni plně využívat svůj spisovatelský talent - máš ho hodně, věř mi ;) a ke kapitole.. nádhera, úžasné; doufám, že se dracovi nic nestane.. :o :)