9. Vzhůru do oblak!

15. února 2012 v 19:16 | Maitsuki | Věštba

Tak, konečně jsem se prokousala skoro všema sešitama a opakováním.

No, nebudu zdržovat o tom, jak se učím.

A teď - kapitola pro Surynku, ke spřátelení. Nakonec jsem se rozhodla to takhle useknout. konečně se mi povedlo napsat něco legračního.

Uplynul už víc jak týden od prvního školního dne, Harry se brzy vrátil z ošetřovny a řádil s neztenčenou silou.

Zrovna přemýšlel, co by zas vyvedl, když tu Ron přiběhl s nadšenou zprávou: "Ve čtvrtek je první létání! Jenže se Zmijozelem!"

"Náhodou, aspoň to bude legrace. Něco zas vyvedem Malfoyovi! Už se těším!" vykřikl Harry v tu ránu dostal nápad: "A nebo zas pro změnu Grangerové!"

"To ne! Už zase!" zavyl Ron a protočil oči.

Zato Harrymu v nich nadšeně zajiskřilo a zašklebil se: "Ale ale, ty se mi jí nějak zastáváš... že ona se ti líbí? Ronáček a Hermelínka! Ó! To se musí rozhlásit!"

"Nech toho, Harry! Prosím! Hlavně tohle si nevymýšlej! Nemám tu šprtku nafoukanou rád!" rychle se bránil Ron.

"Vsadím se, že to říkáš jen tak! Protože ji knížky zajímají víc než ty! A kdo celou noc fňuká nad její fotkou?" vykřikoval Harry.

"Já tedy ne! A toho Ronáčka si nech!" durdil se Ron, vtom mu však v očích taky zajiskřilo: "A jestli nebudeš zticha, tak všem rozkecám, že to jsi ty!"

Teď byla zas řada na Harrym, aby se naštval: "Nevymýšlej si nesmysly! Já nefňukám! Tak dobrá! Ale jestli nebudu moct dělat lumpárny, zabije to mě!"

"Tak dnešek stačí..." smluvil Ron.

"Ale nakecávat lidem nesmysly jsi mi nezakázal!" vykřikl Harry a už byl zas jako na koni.

~*~*~*~

Harry přes celou Velkou síň křičel: "Ať žije létání! Konečně všichni uvidíte, jak lítá pravý Potter!"

Nadšeně zaznamenal, že Hermiona zbledla.

"Copak copak? Nechtěla bys pár užitečných rad, Hermelíno?"

Jmenovaná nesouhlasně pohodila rozcuchanou hřívou, ale nic neřekla. Asi se příliš bála, že spadne z koštěte, což si taky Harry myslel.

"Je to už zítra... poslouchej pozorně, všechno se ti bude hodit!" prohlásil a přisedl si k ní. S potěšením si povšimnul, že se jí to nezamlouvá, proto jí navrch položil ruku kolem ramen a začal zaujatým, přednáškovitým tónem (který byl dobrým napodobením hlasu jisté dívky) vykládat: "Podívej, koště má dva konce. Vždycky si ho musíš položit na zem, bezpečně, aby se nezvrklo, až se vzneseš. Musíš se postavit k tomu konci, který má na sobě přivázané ty proutečky. Víš, který myslím?"

Odtáhla se, semkla rty a řekla: "Nemusíš na mě mluvit jako na blbečka, jasně že vím, kolik konců má koště!"

Harry pokýval hlavou a pokračoval: "Postavíš se obkročmo nad koště a vykřikneš: Vzhůru! Koště by se mělo zvednout. Pak ho nakloníš trochu dolů a odrazíš se. Ale musíš pořádně!"

"Jasně že pořádně!" vyhrkla podrážděně. "Ale co když se koště nezvedne?"

"Musíš to zkusit ještě jednou. A když to nepůjde ani pak... jsi prostě nemehlo a lítat se nejspíš nenaučíš. Ale nic není ztraceno, tady Ron by ti jistě rád podával lekce lítání," dovolil si malou jedovatost a vzal si nějaký prapodivný koláč.

Ron si toho naštěstí nevšiml, protože byl příliš zaměstnán jídlem.

Hermiona se zeptala: "Co to jíš?"

Harry zahuhlal: "Koláč se zapékanými myšími ocásky."

Dál se nedostal, Hermiona vyskočila a vykřikla: "Fujtajbl!! A neprskej mi do obličeje!"

Harry se rozesmál a vykřikl: "Užijem si to! Zítra budeme létat!!!"

Ron zahuhlal: "A všichni se těšíme!"