Putovní Povídka - 1. kapitola | Naděje umírá poslední...

Putovní Povídka - 1. kapitola

6. února 2012 v 16:13 | Maitsuki

Tak, hotovo. Má to skoro tři stránky, ale jako nemocná můžu dýl nepozorovaně sedět u počítače.

Konečně jste se dočkaly. Putovní povídka začíná, a tak teď můžete začít dotvářet své postavy, kdo jste je ještě nevymyslel.

Pište je TADY.

Lily Evansová se naposledy vyklonila z okna rozjíždějícího se vlaku, aby vesele zamávala svým rodičům a s mírně smutněji své drahé sestřičce Petunii, která se tvářila typicky kysele a ani se neobtěžovala nijak se rozloučit. Lily věděla, že jí sestra nikdy neodpustila, že není čarodějkou jako ona.

Jen co její rodina zmizela z dohledu, hodila všechny starosti za hlavu a otočila se ke svým nejlepším kamarádkám - Alici Devenovou, která stejně jako ona studovala poslední rok v Nebelvíru, a Eleně Murenové z Mrzimorského pátého ročníku.

"Tak už jedeme," povzdechla si, "naposledy."

"Já ne," připomněla se Elena.

"Pravda, tebe letos čeká NKÚ. Jaké bys vlastně chtěla povolání?" zajímala se Alice.

"Vlastně jsem o tom moc nepřemýšlela," přiznala, "ale zajímavé povolání by mohlo být třeba... lékouzelnice."

"To my budem bystrozorky," mrkla Alice na Lily, "ideální povolání, drahá El."

Chodbou se začínal šířit podezřelý rámus a halas.

Lily prohlásila: "Jediný nedostatek je, že totéž si myslí Potter."

"Ohó, kdopak to tu o mě mluví?" tázal se právě se objevivší původce hluku a začal si zálibně prohlížet rusovlásku, která protočila oči a zaúpěla: "To snad ne! Dej mi pokoj, Pottere!"

Zmíněný před ní poklekl a zazubil se: "Vaše přání je mi rozkazem. Jak má vypadat? Budu tam smět s tebou bydlet?"

Lily naštvaně pohodila hlavou a vyhrkla: "Nikdy! Takhle jsem to nemyslela a ty to víš, Pottere!"

Bleskurychle ho plácla po ruce, kterou se ji pokusil obejmout.

"A nech mě být!"

James se ale tak snadno odbýt nedal: "To bolelo!"

"Taky mělo!" odsekla Lily.

James se zašklebil a vychrlil ze sebe: "Chtěl jsem se jen zeptat, jestli sis to o prázdninách nerozmyslela a nešla bys přeci jen se mnou na rande."

Pokusil se udělat psí oči, naprosto bezúspěšně, že na něj Lily nejdřív nechápavě koukala a pak se jeho výrazu rozchechtala. Pak jí konečně došel význam nesrozumitelně zadrmolené věty a prohlásila: "Nebyl důvod si to rozmyslet. Jestli mi nějaký dáš, možná nad tím ještě zapřemýším. A teď prosím běž pryč, Jamesi."

Vzápětí zalitovala své chvilkové nesoustředěnosti, protože James se rozzářil jako sluníčko a vyhrkl: "Jaks mi to teď řekla?!?"

"Nijak, Pottere," zavrčela otráveně.

"Já to slyšel! Tys mě oslovila Jamesi!"

"Víš co? Dej si odchod, Pottere," vyštěkla.

James si prohrábl rozcuchané vlasy, ale z místa se nehnul.

Lily došly nervy a zaječela: "Vypadni, nebo strhnu Nebelvíru body! A je mi fuk, že je to i moje kolej!"

James se zatvářil ublíženě a mumlal si: "Tak já teda mizím."

Lily naštvaně pohodila rudými vlasy a řekla: "Nějak mě z něj přešla chuť na povídání. Jdu se převléct do uniformy."

Když za sebou prudce zabouchla dveře kupé, Alice a Elena pokrčily rameny a El dodala: "Asi půjdu najít Amélii. Uvidíme se nejpozději ve škole."

~*~*~*~

Sarah Tonksová se opřela o dveře kupé a nadšeně zavolala na nedaleko stojícího tmavovlasého mladíka s otevřenou knihou: "Nazdázek, Regulusi!"

S nosem mezi stránkami zabručel cosi, co by se možná dalo vyložit jako: "Ahoj."

Dál ho zajímala už zas jen knížka.

Sarah rozmrzele mávla rukou, když tu ji něco napadlo!

Na okamžik zavřela oči, nasadila soustředěný výraz a pak zdařile napodobila jistý hlas: "Regulusi! Co takhle slušně pozdravit?"

Jmenovaný vyjekl, pustil knihu a zděšeně vyhrkl: "Mami, kde se tu... Tonksová! Jednou z tebe budu mít smrt! Tohle už mi nikdy nedělej!" vyštěkl napůl naštvaně a napůl s úlevou na rozchehctanou Sarah, která na sebe právě brala svou obvyklou podobu.

"Víš, jak jsem se vylekal?" dodal ještě a přejel ji krátkým pohledem.

"Koukám, že jsi letos změnila vzhled. Už nemáš černé vlasy. To se ti ta zrzavá tak zalíbila? Ale myslím, že ti to takhle moc sluší."

Sarah na okamžik trochu zrůžověly konečky vlasů a usmála se.

"Dík. Hele, uvidíme se ve škole. Čau," vychrlila ze sebe, prudce za sebou zabouchla dveře kupé a šťastně se rozesmála.

Slyšela dobře? Právě ji pochválil kluk, který se jí už od prvního ročníku líbí. Stále tomu nemohla uvěřit. Zhodnotila svůj vzhled v zrcadle.Krátké nazrzlé vlasy, hnědé oči, drobná štíhlá postava, přiléhavé orandžové tričko ostře kontrastující se širokou černou sukní.

"Takhle budu vypadat už pořád," umínila si a spokojeně párkrát žvýkla nezbytnou žvýkačku.

~*~*~*~

Sam se obezřetně rozhlédl, pak se potichounku plížil k Pobertovskému kupé. Celé prázdniny neměl koho vytáčet, tak teď si to vynahradí. Pohyboval se jako tajný agent 007 nebo nindža z mudlovských filmů, což samozřejmě nemohl tušit, když mudly nesnášel.

Nahlédl dovnitř - bylo tam kupodivu naprosté ticho - tedy téměř, ale na Poberty, kteří se zřejmě narodili jako součást kraválu, to bylo opravdu překvapující.

Vlastně, James nejspíš někde běhal jako pejsek za Lily, takže Sirius neměl co dělat, protože neměl fantazii na lumpárny jen pro jednoho - při té myšlence se Sam ušklíbl, vždyť on sám byl sólista a dokázal vytočit tolik lidí - takže Sirius rozpláclý na několika sedačkách hlasitě chrápal, Remus působil nesmírně zaujat nějakou až příliš tlustou bichlí a ani si nevšiml, že Peter už dávno zlikvidoval svoji i Siriusovu svačinu - to bude zas rámus, až se hladovec vzbudí - a právě krade tu jeho. S blaženým výrazem plným neskonalého štěstí se zakousl do sendviče tak rychle, až kolem lítaly drobky (a pravděpodobně i sliny, ale Sam si tím nebyl úplně jistý).

Ušklíbl se a zašeptal: "Jen počkejte pánové, za chvilku už tak klidně sedět nebudete. To budete koukat!"

Spokojeně vytáhl malou lahvičku, ve které na první pohled nic nebylo, ale taková Evansová nebo Snape - toho taky rád vytáčel, snad ještě radši než Poberty - by jistě okamžitě poznali, co je uvnitř.

A Poberti to zjistí za chvilku.

Tuhle chvíli si dlouho připravoval, však taky ten svědící lektvar vařil na pětkrát, než se mu povedl.

Jemně pozvedl hůlku - hurá! Už zase smí čarovat! A mírně zakroužil její špičkou nad otevřeným flakónkem.

Tekutina hladce vyklouzla z hrdla láhve a zformovala se do průhledné bublinky.

Nenápadně pootevřel dveře - mírně cvakly, ale to se ztratilo v obzvlášť hlasitém Siriusově zachrápání - a špičkou hůlky bublinku popohnal dovnitř.

Rachle dveře zaklapl a skryt za záclonou pozoroval, co se bude dít. Přeci si nenechá utéct svůj triumf! Opět doběhl Poberty!

Kulička se teď vznášela uprostřed místnosti. Když její povrch zmatněl, Sam se musel kousnout do rtu, aby se nerozesmál. Věděl dost dobře, co teď přijde, jelikož mu při druhém pokusu o uvaření toho lektvaru kotlík vybouchl.

Kulička stále matněla, až prakticky nebyla vidět - teď to přijde - a rozprskla se.

Kapičky lektvaru se prudce rozlétly po celé místnosti a každá si našla své místo. Ihned začaly konat svou práci - kam dopadly na hůži, ihned začaly svědit a celé místo okamžitě zrudlo.

Sirius se v mřiku probral a hned se začal drbat na rukou, Remus rychle pustil knihu a vyčaroval štítové kouzlo, což mu teď už bylo ale - jak by řekl Sam - prd platné, i on schytal pěknou dávku lektvaru a Peter?

Dopadl nejhůř. Poprvé v životě se zajímal víc o něco jiného než o jídlo, i když to mu bylo taky kamenem úrazu, protože spoustu prášku se mu dostalo do ukradeného sendviče, a tak krom toho, že si svými dlouhými, špinavými a drápy připomínajícími nehty rozdrásal obličej do krve, ale navíc se ještě pokusil se škrábat se v krku a poblil se přitom.

Sam se rozchechtal a upaloval pryč.

Právě včas, protože Sirius se začal shánět po pachateli.

~*~*~*~

Novopečená prefektka Amélie Bonesová procházela chodbou a pranic si nevšímala prchajícího Burena. Věděla, že určitě zas něco provedl Pobertům, a to byl jediný přestupek, který víceméně hodlala tolerovat, pokud nepřeroste únosnou míru. Však oni si to zaslouží. I když Samuel Buren také nebyl žádný svatoušek, když se jen na hodinách choval tah, jak se choval.

A chtě nechtě se musela pousmát, když viděla kolem kupé rozběsněně poskakovat Blacka staršího a řvát z plných plic, až se to rozléhalo: "Jen počkej, až já tě chytím! Ty darebáku!"

Nevěnovala mu žádnou další pozornost, nicméně byla rozhodnutá body strhávat, když uslyšela rámus z nedalekého kupé.

Když rozrazila dveře, opět se musela zasmát. Pohled na rvoucí se Sybilu Trelawneyovou ze třetího ročníku Havraspáru a malého Zlatoslava Lockharta, Mrzimorského druháka byl prostě příliš komický.

Rázně zakročila. Rychlostí blesku vytvořila štítové kouzlo, do kterého i nadále oba bušili.

"Tak klid!" vykřikla. "Co se to tu stalo?"

Zlatoslav přestal kolem sebe mlátit pěstičkami a natahovat a rozbrečel se úplně. Třel si nos, který mi Sybila rozbila.

"O...o...onáá-" rozječel se a ukázal na Sybilu.

"Jen si nechal věštit," bránila se napadená.

"Jako volitelný předmět jsem si vybrala věštění a trochu jsem to zkoušela."

"Ře...řekla mi, že umřu dřív, než dojedeme do Bradavííc!" pištěl.

"Já za to nemůžu, čajové lístky mi to pověděly a ty nelžou!" ohradila se Sybila.

"Když umřu, kdo bude rozdávat moje podepsané fotky? A rozbila mi nos! Teď budu vypadat ošklivě!" fňukal.

Amélie mu rozpačitě řekla: "Dojdi si na ošetřovnu, madame Pommfreyová ti nos spraví a nikdo to nepozná."

Zlatoslávek naposledy fňukl, najednou se rozzářil a vyhrkl: "Vážně?"

Zářivě se usmál, až byly vidět jeho zářivě bílé zuby - o nichž Poberti prohlašovali, že si je nechal vytrhat a udělat náhrady, aby vypadaly ještě leskleji - pokusil se o svůdné mrknutí a řekl: "Amélie, nechceš moji podepsanou fotku?"

Vytřeštila oči. To je pěkně praštěný nápad!

"No, já nevím..." mumlala.

Zlatoslav ji ale neposlouchal, vytáhl veký pohyblivý obrázek a veliký růžový brk. Něco tam načmáral a nadšeně jí fotku podal.

Amélie se na ni udiveně podívala - mezi samými kudrlinkami skoro ani podpis nešel rozeznat.

Zašklebil se: "Sybile žádnou nedám! To je na mě ošklivá!" a odkráčel na ošetřovnu.

Amálie pohodila hlavou a řekla: "Víš co, Sybilo? Dneska ti body nestrhnu, protože to asi tak úplně nebyla tvoje vina. Ale pro jistotu už dalším studentům moc nevěšti, ano?"

Sybila se netvářila moc nadšeně, ale kývla hlavou a naštvaně poznamenala k odcházejícími Zlatoslavovi: "To je idiot! Nemá ani pojetí a tom, co je vznešený um věštění!"

V tom ale do kupé vtrhla Elena, a tak Amélie odešla za svou kamarádkou.

<<<další kapitola - Clarett>>>